Když onemocnělo naše sebevědomí

Sebevědomí, tedy uvědomování si sebe sama a své vlastní hodnoty ve světě kolem nás, se tvoří vlivem prostředí, ve kterém žijeme. Ideálem dnešní doby je sebevědomí nenarušené, zdravé, mnozí ale nemají to štěstí… Rodiče, sourozenci, prarodiče, příbuzní,  učitelé, spolužáci, kamarádi – všechny tyto důležité postavy našeho dětství na nás nějak působili a bohužel ne vždycky ideálně. V případě těch nejbližších, rodičů, možná z toho důvodu, že to tak sami zažili ve svém dětství. Anebo si  nevěděli rady s výchovou dítěte, sami se sebou, popřípadě se životem vůbec. Možná ani oni neměli adekvátní sebevědomí. Třeba to mysleli dobře, ale jejich nejistota se na nás přenášela, a tak nám nevědomky a aniž by to přímo vyslovili, předali zprávu o tom, že svět je nejisté a nepřehledné místo, kde na nás nikdo nečeká, ale naopak tam na nás číhá za každým rohem nebezpečí. Mohli nás kriticky hodnotit, aniž by to vyvážili pochvalou. Nebo jsme se ze všech sil o něco snažili a sklidili jsme jen jejich kritiku a posměch. Nedokázali nám dát najevo, že nás milují, ať se děje cokoliv. Nedovedli se na nás naladit a vnímat, jak moc nám jejich necitlivost ubližuje. Anebo střídali zcela nevypočitatelně negativní hodnocení s nadšenou chválou něčeho, co za tu chválu z našeho pohledu vůbec nestálo a my jsme jim proto od jisté doby už nedokázali věřit. A to všechno se možná dělo v rámci úplné rodiny, která byla z pohledu okolí dobrá, příkladná.

Rodič, který své dítě nechválí, často argumentuje tím, že tak sám nebyl vychovaný, a proto to neumí. A ne vždycky bohužel slyší na to, že když něco neumíme, můžeme se to v každém věku začít učit. Anebo se rodič doslechl a přijal za své, že dítě je potřeba hodně chválit, a tak chválí „hlava nehlava“ za všechno, aniž by dával nějakou citlivou korekci a opatrně nastavoval objektivní zrcadlo. Dítě pak mimo domov bolestivě narazí, když zjistí, že druzí z něj nejsou stále jen nadšení.

Většina z nás si asi přeje, aby bylo naše sebevědomí zdravé a přiměřené, tak akorát. Ani příliš vysoké, abychom nemachrovali, ale také ne moc nízké, aby z nás nebyly nesebevědomé, politováníhodné chudinky. Co to vlastně znamená? Dobře poznat sami sebe a přijímat se s tím, že jsme někdy bystří a máme skvělé nápady a jindy nedokážeme nic vymyslet. Někdy vnímáme, že nám to ohromně sluší a jindy si připadáme nemožní. Můžeme být na druhé lidi hodní a milí, ale občas i pořádně drsní. Něco nám jde a něco nám nejde.  A že je to tak v pořádku. Společným jmenovatelem příliš nízkého i vysokého sebevědomí je neadekvátní vnímání sebe sama, tedy stav, kdy náš sebeobraz neodpovídá realitě. Ve skutečnosti totiž nejsme ani tak bezchybní, úžasní a o tolik lepší než druzí, ale ani o tolik horší než oni. Jisté je to, že jsme v některých ohledech jiní než ostatní, protože na celém světě nikdy nenajdeme našeho po všech stránkách totožného dvojníka. Jestli se nám ale nedostávalo v dětství a dospívání  adekvátního a citlivě podaného hodnocení našich schopností, výkonů, chování a vzhledu, bude s největší pravděpodobností naše sebepojetí narušené. Neznáme pořádně sami sebe, díváme se na sebe zkresleně.

Jak tedy získat správnou míru sebevědomí, když o sobě dávno víme anebo si připustíme, že ji nemáme? Dá se s tím ještě vůbec něco dělat, nebo jen odevzdaně sklopit hlavu a konstatovat, že jsme prostě takoví?

Co můžeme udělat sami, když je naše sebevědomí nízké? Vyhledávejme přítomnost lidí, kteří nás oceňují a se kterými se cítíme dobře. Dejme si práci s vytvořením a průběžným doplňováním seznamu věcí, v čem jsme dobří, co nám jde. Věnujeme se těm aktivitám, ve kterých se nám daří a které naše sebevědomí zvyšují. Zkusme se učit něco nového. Nemějme ale na sebe přehnané nároky, začněme s něčím malým, splnitelným a oceňujme se za každý krůček. Zaměřujme pozornost na to, jak sami se sebou mluvíme. Buďme na sebe hodní. Nekritizujme se a neshazujme se. Neubližujme si. Nepřipomíná nám někdy naše vnitřní samomluva něco, co jsme slýchali v dětství? Nemluví za nás v tuto chvíli náš otec, teta, babička? Nejsou náhodou tyto promluvy v současnosti ještě více mimo, než byly tehdy?

Každý člověk, který se rozhodne, že chce na sobě něco změnit, je také alespoň do určité míry změny schopen. Je ale zapotřebí začít poznávat i svoje skryté stránky, pomalu rozmotávat zašmodrchané nitky našeho životního příběhu. Něco zvládneme sami a s něčím bude lepší navštívit psychoterapeuta.

Strach ze sociálních situací v dospívání

Leckdo vzpomíná na dobu, kdy byl na střední škole, jako na nejkrásnější léta života – žádné starosti, bláznivé zážitky s kamarády, celý dlouhý život před sebou. A přesto je právě tato doba pro mnohé dospívající velmi těžká. Jaká úskalí zde mohou čekat? K psychologovi často přicházejí mladí lidé, kteří něčím nezapadají mezi ostatní, jsou uzavřenější, nedovedou se tak bavit jako oni a cítí se velmi osamělí a nešťastní. V období dospívání člověk sám sebe více porovnává s vrstevníky, na jednu stranu má potřebu se za každou cenu něčím odlišit, ale zároveň potřebuje, aby ho ostatní brali a respektovali a velmi úkorně prožívá, má-li pocit, že mezi nimi neobstojí, ať už jde o vzhled, vlastnosti, schopnosti nebo školní výkony. Stud, tréma, pocit, že je divný, trapný a ostatní jenom nudí, jedince tak svazuje, že se kontaktu s druhými a sociálním situacím začne vyhýbat. Typické jsou psychosomatické potíže, „útěky do nemoci“ a vzhledem k tomu, že člověk ze sociálních situací uniká, ztrácí praxi a komunikace je pro něj stále obtížnější.

Jak může psycholog a psychoterapeut účinně pomoci:

  • je svému klientovi oporou za všech okolností
  • pomůže mu poznávat souvislosti mezi myšlenkami, emocemi, tělesnými pocity a projevy a tím je dostávat  pod kontrolu
  • pomůže mu lépe poznat sebe sama v kontextu vlastní historie, posílit vnitřní zdroje a zdravé sebevědomí
  • spolu s ním hledá způsoby, jak začít extrémní nesmělost překonávat a umožní mu si je vyzkoušet

Nemohu se rozhodnout, čím budu

První tlak na rozhodnutí, jak se budeme připravovat na budoucí povolání a čím se v dospělostí hodláme živit, přichází přibližně v osmé třídě. Mnohý deváťák ale stále neví, a pak zasáhnou rodiče. Rozhodování napomohou školní výsledky, rodinná profesní tradice, zkušenosti známých, vzorem bývají i kamarádi. Je tu možnost absolvovat profesní testy ve škole, v pedagogicko-psychologické poradně nebo na úřadu práce. V tomto období vše nakonec ještě proběhne většinou poměrně hladce, všichni se nakonec „někam dostanou“ a pokud se ukáže, že zvolená škola nebo studijní obor nesplnily očekávání, není takový problém zkusit přestoupit jinam.

Druhá vlna rozhodování pak nastává před koncem střední školy u těch, kteří studují všeobecně zaměřenou školu gymnazijního typu. Někteří mají jasno, už vědí, čím se budou chtít zabývat a začínají v tom podnikat první kroky. O to větší stres pak ale prožívají ti, kteří nejsou jednoznačně vyhranění. Tlak ze strany rodičů se obvykle zvyšuje, rodiče potomky nabádají k odpovědnosti a často zdůrazňují, že na tomto rozhodnutí záleží celý jejich další život. Zatímco předškolní dítě, které ještě není dostatečně vyzrálé, aby nastoupilo školní docházku, získá odklad a další rok ve školce, po maturitě už nezbývá než bezpečné zázemí střední školy opustit. Někteří sedmnáctiletí nebo osmnáctiletí se ale ještě necítí na to, vkročit do světa dospělých se vším všudy a budoucnost v nich může probouzet místo radostného očekávání úzkost a potřebu zůstat dítětem co nejdéle.

Výrazně zde mohou pomoci testy profesní orientace, kdy se zjišťují rozumové schopnosti, výkonnost, osobnostní vlastnosti a zájmy a možnost na konzultaci s psychologem vše prohovořit. V případě hlubších problémů je vhodná další spolupráce s psychologem, který pomůže mladému člověku překlenout období přechodu do nové životní fáze.

Důležité je také mít na paměti, že ať už budeme studovat to, co nás také bude později živit, anebo svou volbu změníme, každopádně nás tato zkušenost jen obohatí, v žádném případě nepůjde o „ztracený čas“. A na změnu rozhodnutí má každý právo, v žádném okamžiku nemůžeme stoprocentně odhadnout, co je pro nás do budoucna nejlepší a jak se náš život bude dále vyvíjet.

Vážení a milí stávající i noví klienti, vzhledem k aktuální situaci nyní nebude možné setkávat se osobně.

Jsem vám ale stále k dispozici pro telefonické konzultace a videohovory přes Skype a WhatsApp.

Michaela Šleglová