Když onemocnělo naše sebevědomí

Sebevědomí, tedy uvědomování si sebe sama a své vlastní hodnoty ve světě kolem nás, se tvoří vlivem prostředí, ve kterém žijeme. Ideálem dnešní doby je sebevědomí nenarušené, zdravé, mnozí ale nemají to štěstí… Rodiče, sourozenci, prarodiče, příbuzní,  učitelé, spolužáci, kamarádi – všechny tyto důležité postavy našeho dětství na nás nějak působili a bohužel ne vždycky ideálně. V případě těch nejbližších, rodičů, možná z toho důvodu, že to tak sami zažili ve svém dětství. Anebo si  nevěděli rady s výchovou dítěte, sami se sebou, popřípadě se životem vůbec. Možná ani oni neměli adekvátní sebevědomí. Třeba to mysleli dobře, ale jejich nejistota se na nás přenášela, a tak nám nevědomky a aniž by to přímo vyslovili, předali zprávu o tom, že svět je nejisté a nepřehledné místo, kde na nás nikdo nečeká, ale naopak tam na nás číhá za každým rohem nebezpečí. Mohli nás kriticky hodnotit, aniž by to vyvážili pochvalou. Nebo jsme se ze všech sil o něco snažili a sklidili jsme jen jejich kritiku a posměch. Nedokázali nám dát najevo, že nás milují, ať se děje cokoliv. Nedovedli se na nás naladit a vnímat, jak moc nám jejich necitlivost ubližuje. Anebo střídali zcela nevypočitatelně negativní hodnocení s nadšenou chválou něčeho, co za tu chválu z našeho pohledu vůbec nestálo a my jsme jim proto od jisté doby už nedokázali věřit. A to všechno se možná dělo v rámci úplné rodiny, která byla z pohledu okolí dobrá, příkladná.

Rodič, který své dítě nechválí, často argumentuje tím, že tak sám nebyl vychovaný, a proto to neumí. A ne vždycky bohužel slyší na to, že když něco neumíme, můžeme se to v každém věku začít učit. Anebo se rodič doslechl a přijal za své, že dítě je potřeba hodně chválit, a tak chválí „hlava nehlava“ za všechno, aniž by dával nějakou citlivou korekci a opatrně nastavoval objektivní zrcadlo. Dítě pak mimo domov bolestivě narazí, když zjistí, že druzí z něj nejsou stále jen nadšení.

Většina z nás si asi přeje, aby bylo naše sebevědomí zdravé a přiměřené, tak akorát. Ani příliš vysoké, abychom nemachrovali, ale také ne moc nízké, aby z nás nebyly nesebevědomé, politováníhodné chudinky. Co to vlastně znamená? Dobře poznat sami sebe a přijímat se s tím, že jsme někdy bystří a máme skvělé nápady a jindy nedokážeme nic vymyslet. Někdy vnímáme, že nám to ohromně sluší a jindy si připadáme nemožní. Můžeme být na druhé lidi hodní a milí, ale občas i pořádně drsní. Něco nám jde a něco nám nejde.  A že je to tak v pořádku. Společným jmenovatelem příliš nízkého i vysokého sebevědomí je neadekvátní vnímání sebe sama, tedy stav, kdy náš sebeobraz neodpovídá realitě. Ve skutečnosti totiž nejsme ani tak bezchybní, úžasní a o tolik lepší než druzí, ale ani o tolik horší než oni. Jisté je to, že jsme v některých ohledech jiní než ostatní, protože na celém světě nikdy nenajdeme našeho po všech stránkách totožného dvojníka. Jestli se nám ale nedostávalo v dětství a dospívání  adekvátního a citlivě podaného hodnocení našich schopností, výkonů, chování a vzhledu, bude s největší pravděpodobností naše sebepojetí narušené. Neznáme pořádně sami sebe, díváme se na sebe zkresleně.

Jak tedy získat správnou míru sebevědomí, když o sobě dávno víme anebo si připustíme, že ji nemáme? Dá se s tím ještě vůbec něco dělat, nebo jen odevzdaně sklopit hlavu a konstatovat, že jsme prostě takoví?

Co můžeme udělat sami, když je naše sebevědomí nízké? Vyhledávejme přítomnost lidí, kteří nás oceňují a se kterými se cítíme dobře. Dejme si práci s vytvořením a průběžným doplňováním seznamu věcí, v čem jsme dobří, co nám jde. Věnujeme se těm aktivitám, ve kterých se nám daří a které naše sebevědomí zvyšují. Zkusme se učit něco nového. Nemějme ale na sebe přehnané nároky, začněme s něčím malým, splnitelným a oceňujme se za každý krůček. Zaměřujme pozornost na to, jak sami se sebou mluvíme. Buďme na sebe hodní. Nekritizujme se a neshazujme se. Neubližujme si. Nepřipomíná nám někdy naše vnitřní samomluva něco, co jsme slýchali v dětství? Nemluví za nás v tuto chvíli náš otec, teta, babička? Nejsou náhodou tyto promluvy v současnosti ještě více mimo, než byly tehdy?

Každý člověk, který se rozhodne, že chce na sobě něco změnit, je také alespoň do určité míry změny schopen. Je ale zapotřebí začít poznávat i svoje skryté stránky, pomalu rozmotávat zašmodrchané nitky našeho životního příběhu. Něco zvládneme sami a s něčím bude lepší navštívit psychoterapeuta.